Typologie uživatelů psychedelik

Načrtávám zde 4 velké archetypy uživatelů s příslušnými kontrétními podmutacemi. Dodám jen, že popisuji sociokulturní situaci v české kotlině - ne ve světě. Popsané stereotypní figury jsou samozřejmě jen abstrakce, polarity, ideální, karikurované typy.

Polymorfní toxikoman

  Osoba závislá na užívání drog. Jakýchkoliv. Její maximou je být pod vlivem, v rauši. Halucinogeny patří k její drogové historii, či tvoří minoritní skupinu substancí na jejím jídelním lístku.

Hardcore feťák
  Jeho primární drogou bývá opiát (heroin,...) nebo stimulant (pervitin,...). Užívá tuto drogu (nebo drogy, sinusoida: aktivita-pervitin, pasivita-heroin) velmi často, téměř denně, a jejich užívání má spojeno s intravenózní aplikací, která se sama o sobě stává dalším hybným momentem závislosti. V užívání opiátů nebo stimulantů pokračuje až do své předčasné smrti, způsobené fiziologickou degradací tělesné schránky (třebaže způsobené spíše špatnou kvalitou drog, nežli jejich primárními zdravotními riziky). Jedinou alternativou mu je "odraz ode dna", zpřetrhat přediva závislosti a vytvořit pozici, ve které se motorem pro hodnotnou existenci stává celoživotní abstinence od drog.
  S psychedeliky se potkal na začátku své dekadentní kariéry, kdy okusil lysohlávky a lsd. Nebylo to ale nic pro něj, hledal něco jiného. To našel v mocném patologickém objetí dualismu opiátové a stimulační psycho-somatické závislosti. O psychedelikách mívá podobné mínění jako o všech drogách, buď je má upřímě rád, nebo je nemá rád, jeho soudy jsou však podrývány efektem závislosti - lže si do vlastní kapsy. Oporou se mu může stát jen Vůle.



Softcore feťák
  Jeho primární drogou je pervitin. Je schopen ji substituovat i extází (MDMA), ale jen jako krizové řešení. Díky vlastnostem pervitinu sice není vydán na milost či nemilost exploataci své tělesnosti skrze fyzický návyk, který se zde nevyskytuje, zato je ničen závislostí psychickou, která si při porovnání se svou fyzickou sestrou v ničem nezadá.
Užívání metamphetaminu má specifický charakter: probíhá ve vlnách, kdy se během několika dní užívají veliké dávky a feťák je stále ve stavu maniakální bdělosti. Po takovéto "jízdě" následuje zpravidla dlouhý spánek a velký přísun jídla, tedy atributy které bezprostřední efekt pervitinu potlačuje. Dále dochází k nezastavitelnému progresu toxické psychózy (jak dokládá řada výzkumů), která v případě, že abusus pervitinu pokračuje, může překročit pomyslný práh a vystoupit z nevědomí přímo do vědomé psýchy, kde formou paranoie, úzkosti a jiných symptomů paralyzuje či patologicky vybičuje psychické formy duše.
  Toxikoman pokračuje v metamorfóze do hardcore feťáka puzen Thanatem, anebo prohlédne a od drog navždy upustí. Anebo přijde relaps.
  S psychedeliky má nějaké zkušenosti, především s LSD a psilocybinem, řekne k tomu, že to je "mazec" ale prakticky se halucinogenům vyhýbá jako čert kříži. Vystupuje po nich totiž na povrch toxická psychóza způsobená užíváním pervitinu.



Fanda drog
  Má rád drogy. Všechny. Obvykle nemívá těsnou vazby na užívání dvou největších a primárně destruktivních drog: heroinu a pervitinu. Nevyhýbá se jim, ale neuživá je denně. Mívá zkušenost s každou v české republice běžně dostupnou drogou, jeho "seznam" vypadá obvykle následovně: alkohol, marihuana, šalvěj, trip, "houbičky", makovičky, heroin, pervitin, kokain, ketamin. Někdy něco chybí, jindy něco přebývá, ale toto drogové "desatero" bývá přeci jenom velmi časté.
  Drogy užívá chaoticky, jeho přístup je carpe diem. Nebrání se ničemu. V tomto mezistavu je schopen přežívat roky, ale nakonec pokračuje k "softcore feťákovi" a nebo se drog vzdá a začne místo nich pít. Druhá možnost pro něj bývá lepší, minimálně se v očích spoluobčanů stane "normálním člověkem".
  Vztah k psychedelikům má pozitivní. Dává si tripy LSD (zásadně ne více jak 2), které zapíjí tvrdým alkoholem. Nějakou "hloubku" v tom ale nevidí, halucinogeny vnímá jako látky ležící na stejné úrovni s pervitinem, alkoholem, marihuanou. Když náhodou požije psychedelickou dávku, tak díky špatnému settingu prožije traumatický badtrip, po kterém psychedelika navždy opustí a často je i pomlouvá ("z hub se zblázníš").

Rekreační uživatel

  Užívá občasně drogy, spíše lehké nežli tvrdé. Pokud už zkouší tvrdé drogy, tak nikterak intenzivně a ne intravenózně. Psychedelika tvoří značnou část drog, které požívá.

Výkenďák
  Mladý člověk, který studuje či pracuje, a o výkendech kalí, hulí, šňupe, inhaluje a pije roztodivné drogy. Jeho chování nemá čistě destruktivní charakter, často mu dokonce v něčem obohacuje život. Většinou zná základní nebezpečí u jednotlivých drog a někdy na tato nebezpečí i dbá. Klasické je víkednové užívání MDMA a LSD prokládané alkoholem a marihuanou. Někteří užívají i pervitin, vyjímečně kokain, jiní těmito "tvrdými drogami" pohrdají. Všichni ale pohrdají heroinem - tedy alespoň jeho pravidelným užíváním. "Zkusit se má všechno a ne jednou," je leitmotivem výkenďáků. Nejčastěji po několika letech tohoto jednání zanechá, nebo přesedlá na alkohol. Nebo se stane "fandou drog" či "psychonautem". Celá jeho pozice je jedna velká křižovatka.
  Ačkoliv výkenďák má s halucinogeny mnohé zkušenosti, nedá se říci, že by ho tato tématika zaujala. Především proto, že nikdy neprožil plnou psychedelickou zkušenost (a pokud se tak náhodou, či "z hecu" stalo, zcela jistě ji nespracoval, i díky tomu že byl zároveň pod vlivem alkoholu/marihuany). Absence skutečné psychedelické zkušenosti mu pak brání pochopit psychedelické hnutí a když náhodou prolistuje knihy Timothy Learyho, tak shledá, že je to nesmysl. Že byl Leary blázen. Výkenďák zná všechny urban legendy o drogách a psychedelikách a často jim i veří. Rozhodně neplánuje požít plnou psychedelickou dávku, protože o něčem takovém jednak neslyšel, a jednak přeci "každý ví", že když se to přeženy s "houbama nebo tripama" tak dotyčnému "houkne", zkrátka z toho zešílí.



Milovník hudby
  Má velmi podobnou strukturu chování s "výkenďákem", ostatně tyto dvě skupiny se velmi prostupují. Hudební žánr s kulturou/subkulturou, tvořící jeho přirozenou součást, do velké míry determinuje samotného chování ohledně drog.
  Milovník techna užívá pervitin, kokain, MDMA, méně často pak LSD. Tyto drogy užívá souběžně s alkoholem na velké techno party s vysokým vstupným. Milovník freetekna užívá marihuanu, alkohol, Lsd, lysohlávky, vyjímečně i pervitin na anarchisticky organizovaných akcích bez vstupného pod širým nebem. Milovník "ska" také jezdí na open airy, k zábavě mu ale obvykle stačí marihuana, alkohol a nějaké ty houbičky. Milovník rocku hodně pije... Dalo by se pokračovat dlouho, každý žánr s aktivními posluchači má specifické drogové zvyky. A takových žánrů jsou desítky, ne-li stovky.
  Lidé užívající psychedelika se obecně nejvíce vyskytují na psytrance, freetekno a goa scéně. Někteří za sebou mají i plnohodnotnou psychedelickou zkušenost a o halucinogeny se zajímají. Jedná se ale o výjimky, normou bývá naopak zasáda držet se nepsychedelických dávek (1 trip, 10 českých houbiček). Dalo by se však říci, že mezi těmito lidmi panuje již jisté povědomí o psychedelii a leckdo zná i Terrence McKennu jako bonus k Learymu.


Hulič
  Má velmi rád konopí. Zná mnoho jeho odrůd, sám pěstuje, nebo to alespoň zkoušel. Jiné nelegální drogy než konopí neužívá. Výjimkou ztvrzující toto pravidlo je velice řídké konzumování halucinogenů. Trip nebo houby párkrát do roka, na nějaké té oslavě, "kalbě". Psychedelika ho nijak významě nezměnila, neobohatila, ani se o ně vlastně nijak nezajímá. Jeho vášní je nasládlý, snový kouř marihuany. Tu kouří denně, proto je jeho život touto rostlinou ovlivněn ve všech aspektech, od sociálních, ekonomických, sexuálních, kulturních, intelektuálních až po tak bizarní aspekty jako je struktura vůle či afinita k vášním.
  Proč tedy psychedelika užívá, když ho nezajímají? Odpověď je kupodivu jednoduchá. Mezi huliči žije už desetiletí étos let 60. a hippies - dětí které se měnily v dospělé za vydatné pomoci trávy a LSD. Tato atmosféra, byť pro moderní huliče jen zprostředkovaná médii a patřící vlastně spíše do muzea, je stále živá. Proč? Protože když si zakouříte marihuanu, tak je to stejné nebo skoro stejné, jako když si ji někdo zakouřil v "šedesátkách". Moderní lidé byli tehdy a jsou i teď, a marihuana ač řádově slabší, byla té dnešní velmi podobná. Marihuanový rauš ovlivňuje estetické a etické postoje.
  Nedomnívám se ale, že by bežný hulič chápal esencielní součást 60. let - psychedelické pionýry, jejichž cesty do vnitřního vesmíru byly předzvěstí vzniku transpersonální psychologie. "Revoluce v mezibuněčném prostoru," o které psal Burroughs a kterou se pokusil provést Kesey se přeci jen částečně povedla. Byla to revoluce vnitřní, ne vnější, jejím cílem nebylo svrhnout establishment, ale nastartovat evoluci vědomí. Myslím že se jim to podařilo, ale jak každý biologií a fylogenezí dotčený člověk ví, evoluce postupuje pomalu. "Má pokdy," dodal by Ladislav Klíma, který o věčnosti věděl tolik jako nikdo.

Experimentátor

Označovat ho jako narkomana a toxikomana je zcela jistě omyl. Experimentátor je na první i na druhý pohled normální člověk. Jen má několikero zkušeností s holotropním stavem vědomí.

Ochutnavač
 Ať již za to může jeho oblíbená kapela, kniha, nebo jen traumatické dětství, rozhodl se ochutnavač, že zjistí na vlastní pěst, jak to s těma drogama vlastně je. Velmi často vyzkouší všechny drogy, ke kterým má možnost se dostat. Většinou se intoxikuje tou kterou drogou jen jednou. Chce to jen vyzkoušet, na vlastní kůži poznat o co jde, nejde mu o to rozpustit se v sladkém opiovém kouři, zbavit se své existence, svých poviností. Chce jen vhled do problematiky drog. Prožít válku v první linii.
 O drogách a s nimi spojených rizicích má dokonce i nějaké ryze teoretické poznatky. Proto, když se k nějaké droze uchýlí častěji, tak k té s minimálním rizikem - k marihuaně, vyjímečně k halucinogenům (alkohol vynechávám, ten je všudypřítomný).
 V psychedelikách vidí jen krátkou šílenou epizodu z dospívání. Principielně nevidí rozdíl mezi halucinogeny a jinými drogami - mimo zdravotního rizika, které je u psychedelik přeci jen výrazně menší. Tato zdravotní "nezávadnost" je důvodem, proč se k psychedelikům možná ještě vrátí, bude si chtít užít zábavu a srandu, nic víc, nic míň.


Nový dospělí
 Drogy nejsou jeho zájmem, vášní ani zkázou. Nijak zvlášť ho nezajímají. Příležitostně pije alkohol nebo kouří marihuanu, ale nefixuje se na ně. Žil by si svůj život, aniž by s něčím takovým jako jsou drogy vůbec přišel do styku. Osudným se mu stane to, že v naší společnosti (a obecně na Západě) chybí dostatečně silný iniciační rituál, který by byl skutečným kvalitativním skokem z dětství do dospělosti.
 A když někde něco archetypálního chybí, tak to většinou samovolně vyraší v nové formě diktované nevědomím. Onou formou novodobého iniciačního rituálu je požití několika lysohlávek nebo jednoho tripu.
 Celá "akce" splňuje všechny atributy iniciace - účastní se jí skupina vrstevníků vstupujících do dospělosti. Někdy je přítomen i "starší" - nějaký lokální bohém, který je už dospělý a "zaučí" skupinku zvědavců.
 Druhý den se všichni shodnou, jaká to byla vyjímečná "haluz" a jak jsou teď jiní, dospělejší. Tím intelektuální a duchovní obohacení psychedeliky končí. Iniciovaní se k tomu již nevrací, nepřikládají tomu žádnou ontologickou váhu. Pokračují v životě s vědomím že to "mají za sebou" a že se nebudou muset stydět před těmi, kdo se tím chvástají.


Sváteční degustátor
 Obvikle bývá starší dvaceti let, drogám (mimo alkoholu, marihuany) neholduje, ale jednou za rok, za dva si dá s přáteli pár houbiček nebo trip. Nikdy ne víc, protože by to bylo "moc". Degustátor nechce prožít psychedelickou zkušenost, chce se jen pobavit s přáteli.
 Singifikantní bývá pro něj bývá to, že po požití psychedelik pije alkohol, čímž celou zkušenost drží na uzdě, na úrovni "legrace" a "kalby". Jiné úrovně ho spíš děsí, mimojiné protože zná urban legendy o halucinogenech.
 Díky tomuto přístupu pravděpodobně nikdy neužije psychedelickou dávku. Pokud se tak ale náhodou stane, bývá degustátor zaskočen. Hluboce zaskočen. Měl za to, že je to jen taková legrace, že ta kultura kolem toho je na úrovni kultury opředené kolem marihuany. Kategorie jako Pravda, Já a Vesmír by v něčem takovém nikdy nehledal.
 Podle toho, zda ho tato zkušenost vyděsila nebo fascinovala psychedelika buď opouští, nebo je naopak začíná zkoumat do hloubky (a tím se pomalu stává psychonautem).

Psychonaut

Psychonautika (z řeckého ψυχή (psychē "duše/duch/mysl") a ναύτης (naútēs "námořník/navigátor"). Ten, který cestuje vnitřním prostorem. Jedinou "drogou" kterou užívá jsou psychedelika. Cesty do vnitřního prostoru nepodniká nijak často; když už tak ale činí, užívá plné psychedelické dávky.

Hedónista
 Ať už se k halucinogenům dostal jakkoliv, probudili v něm nekonečnou fascinaci. Klasicky se k nim dostal tak, že jako nepoučený mladý muž užil velkou dávku (2-3 tripy, desítky hub) v období kdy (podržím-li se vlastní typologie) byl "výkenďák", "hulič", nebo jakýkoliv jiný typ s vyjímkou polymorfních toxikomanů, kteří tíhnou k jiným mocnostem.
 Tato dávka která je schopna vyvolat psychedelickou zkušenost, mu byla materiální branou do duše. Zkušenost jí navozená pro něj byla ontologickým šokem.
 Byl zmaten, celé mu to nedávalo sebemenší smysl. Byl velmi dlouhou dobu praktickým člověkem, ateistou a realistou. Pak snědl nějaké ty tripy, což dělá kde kdo a najednou bum! Vlastníma očima viděl jemně vibrující molekuly, jeho vědomí mu lezlo z hlavy ven očima, ušima, nosem i pusou a rozplývalo se to všech stran. Ve fraktálových vírech plných barev zahlédl matně siluety postav, které se v té paralelní dimenzi pohybovali zcela samozřejmě. Měly hadí hlavy a tiše promlouvaly o podstatě života schované v listech kapradí.
 Od té doby začal hedonista číst klasiky, teoretiky a praktiky psychedelického hnutí (byť do té doby nečetl nic), protože to chtěl pochopit. Alespoň v náznaku chtěl vědět, zda se zbláznil nebo prohlédl. V experimentování i sebevzdělávání pokračuje, protože mu upřímnost k sobě samému nedává jinou volbu.


Vědec
 Není podstatné, zda vědec vystudoval fyziku, medicínu, informatiku, geologii, paleontologii, sémiotiku nebo gender studies. Důležité je, že intelektuální a metodologickou zdatnost získanou studiem výše zmíněných disciplín plně využívá i ve svých experimentech s psychedeliky. Nepropadá vášním ani mesiášskému syndromu, jeho dominantním pudem je racionalita.
 Jeho kladný vztah k vědě mu umožňuje zabrousit v sebevzdělávání hlouběji než kam dosáhne typický "hedónista" a tak se potýká s obory jako transpersonální psychologie, etnobotanika, chemie, neurofyziologie, kognitivní věda, kosmologie, analytická psychologie a s mnoha dalšími obory, které se dotýkají fenoménů spojených s psychedelickou zkušeností.
 Díky své věcnosti a střízlivosti je ideálním mluvčím psychonautické komunity (nehledě na dosažené vzdělání a společenskou prestiž) a může vyvíjet jemný tlak na to, aby alespoň po právní stránce měl psychonaut jiný status než "polymorfní toxikoman".
 Tito vědečtí jedinci také navazují na seriozní psychedelický výzkum započatý v 50. letech (viz www.maps.org) a poté na léta odstavený k ledu. Časy se ale mění, kry pukají a za mohutného burácení odplouvají ke svým kořenům, k pramenům, k historii, k Nixonovy. Lidské poznání postupuje i tam, kde se mu maloměšťácká etika staví na odpor. Vědec je pro budoucnost psychedelik na Západě klíčovou figurou.


Umělec
 Při plné psychedelické zkušenosti člověk vidí na vlastní oči nekonečné živé vrnící a zpívající fraktály, které mluví jazykem barev a souloží mezi sebou za zvuku pervertovaných chorálů jejichž ozvěna probouzí k tanci galaktické systémy. Taková podívaná nachází u umělců náležitou odezvu.
 Umělec je intuitivní člověk a pokud je jeho duše zdravá, tak po takové zkušenosti propuká v nadšení či je konsternována kosmickou hrůzou, každopádně je vyvedena z míry a ke puzena ragovat.
 Celou tu neuchopitelnou zkušenost nemusí umělec nikterak intelektuálně analyzovat, jeho citlivá duše je nabita hudebními a estetickými podněty. Mnoho známých režisérů, malířů, hudebníků, performerů a dalších umělců touto zkušeností nejen prošlo, ale dokonce ji ve svých dílech reflektují. Někdy jako hlavní téma, ostatně vůbec se jim nedivím.
 Mnoho uměleckých děl, které jsou obecně známé, má kořeny ve sféře lidského nevědomí, kam umělec zavítal na palube psychedelik. Tento fakt ony díla nikterak nevzdaluje běžnému člověku, nevědomí má totiž úplně každý, nejen ten kdo tam byl a viděl tu mytologickou koláž potopenou v šílenství a rozumu na vlastní oči.
 Umělec holotropní stav vědomí reflektuje značnou měrou esteticky a svou tvorbou kulturně oslovuje velké množství lidí. Leží patrně na jejich bedrech aby jemně, nenásilně a láskyplně vyvažovali histerii kolem halucinogenů a tím tvořili budoucnost Člověka.


Světec
 Psychedelická zkušenost má radikálně numinózní charakter. Pro světce jsou psychedelika (v tomto případě je příhodnější mluvit o entheogenech) jedním z prvků jeho Cesty. Jsou tím, čemu křesťanští teologové říkají "milost shůry daná". Jsou modlidbou i Boží odpovědí na ni, jsou rituálem i podstatou slavnosti.
 Nutno zmínit, že vyznání konkrétních světců se velmi různí, obyčejně však má několik definovatelných podob.
 Kupodivu relativně minoritní skupinu tvoří křesťané, možná z toho důvodu, že jim toto náboženství morálně odsuzuje psychedelickou svátost, což takové lidi staví do poněkud schizofrenní situace. Velkou skupinou tvoří buddhisté, hlásící se k různým školám tohoto nábožensko-filosofického systému. Dvoutisíciletá duchovní moudrost Východu až znepokojivě přesně korespodnuje s jistými aspekty psychedelie, o čemž poreferuji jindy.  Další skupinou jsou lidé jejichž vyznání je synkretické a z postmoderního trhu s mystikou si berou to, co se jim líbí. Posledním "vyznáním" je šamanismus, poctivě je však praktikován pouze těmi, kdož mají přímou vazbu na kulturu, kde je šamanismus (animismus...) doma. Jinak to nefuguje. Těžko být šamanem v paneláku.
 Světci obvykle psychedelii nepropagují, ví moc dobře, že jsou trochu jinde než zbytek národa (alá rodinný typ, kariérista, alkoholik,...) a svou energii věnují raději seberealizaci a rozvoji své spirituality než boji s větrnými mlýny, nehledě na to, že jsou ideálními cíly pro ad hominem argumentaci.